Vinice byla pro mě v dětství peklo na zemi, kde jsem musel pomáhat rodičům a prarodičům a neskutečně mě ničilo, že se muselo jít stříhat, pak se muselo jít vázat, pak čistit kmínky. Celé léto jsem místo zábavy s kamarády trávil v zelené džungli, na podzim se to přece muselo posbírat a přes zimu jsem pořád umýval demižony.
Jak to jenom šlo, utekl jsem do města na školu, stal se inženýrem a začal si budovat kariéru. O víkendech jsem však pořád doma pomáhal rodičům s jejich vinohrádkem. Postupem času jsem zjistil, že se čím dál víc těším do Březí, na klid a pohodu na vinohradu, kde jsem nacházel relax od tepu velkoměsta.
Pak se naskytla možnost koupit zarostlý vinohrad v Březí. To, že jsem z hromady révových lián, šípků, trnek a betonových sloupků udělal výstavní vinohrádek, mě naplnilo nečekaným uspokojením a večery strávené pročítáním knih a diskuzí o tom, která odrůda révy se k nám nejlépe hodí a kterou mám tedy vysadit, mě přivedly na myšlenku vrátit se do Březí a začít vinařit. Nejprve jen tak na zkoušku, po víkendech, ale postupně přibývaly áry a už jsem to za ty dva dny nestíhal.
Přišla tedy doba rozhodování, jestli dál žít velkoměstským životem, nebo se vrátit a jít do vinaření naplno. To už byly na světě děti a ty se také čím dál více těšily, až pojedeme k babičce do Březí, kde už měly kamarády a spoustu možností se vyřádit. Mezitím jsem se pustil do přestavby starého vinného sklepa, ještě po Němcích, a pomaličku ve mě dozrávalo rozhodnutí se vrátit.
Rozhodl jsem se jejich představu splnit a vybudovat sklípek, kde můžete nahoře přespat. Při stavbě nové lisovny a rekonstrukci klenutého sklepa jsem do zdí zazdil různé památeční cihly a kameny, které jsem během let nasbíral na svých cestách po světě a uvědomil si, že jsem vlastně vždycky věděl, že budu stavět nový sklípek, že vinaření mám v krvi a patřím do Březí.
